Templáři V - závěrečná část

15.  kapitola

Víš na co se, Matěji, nejvíc těším?

Jo, to netuším.

Nemůžu se dočkat na ty čím dál menší perličky měst, městeček, vesnic, usedlostí a samot, kterejm se ale už od teď… vyhejbat nebudem!

A proč to, Amadeo?

Abychom se nadechli a začali si zvykat vnímat Languedoc, tak jako ty doma vnímáš Podmoklany a já Pustou Rybnou nebo v Itálii Civitellu del Tronto.

A ty myslíš, že to je možný za pár tejdnů stihnout?

Ne, Matěji, ale ty ses tady kdysi dávno narodil a jako dítě tu žil. Pak jsi studoval v Meteoře a odešel jsi s Radomírem do Konstantinopole. A nakonec ses s Magdalenou vrátil zpátky sem,  d o m ů . Montpellier, Beziers, Nabonne, Carcassonne, Limaux, Lavelanet,  M o n t s é g u r ! To byl, Matěji, tvůj tehdejší svět.

Škoda, že si nic z toho nepamatuju.

Proč? O to víc můžes bejt mile i nemile překvapenej.

No, rači bych byl mile...

A na to jsem čekala. Představ si, že do tohoto okcitánskýho světa odmítli tehdy už kdekým proklínaní oficiální templáři papežovi napochodovat s křižáckou výpravou! V čemž měl určitě prsty onen kruh vzdělanců, kterejm dal šanci moudrej opat Bernard. To je bingo, co? Postavit se svýmu taťkovi a odmítnout jít poslušně mordovat nejenom katary, ale i obyčejný, prostý, veselý a tehdy ještě šťastný Okcitánce. Už jenom tohle by úplně stačilo na to, aby se tenhle druhej řád stal slavným a proslulým. Přestože skoro všechno ostatní, co před tím vykonali, bylo totiž úplně a dočista na prd! No a ta tvoje templ-parta tu nějakou chvíli před tím s Magdalenou a její dcerou nalezla to, čemu Jenda Helsing říká  z m ě n a ! Tady vlastně, Matěji, jedni skončili a těm oficiálním zde jejich konec pomalu, ale nezadržitelně nastával, protože oni se vzepřeli  s y s t é m u !

A jak tohle všechno můžeš vědět? A co by tomu řekli Skaligeri-Petávia a mainstreamový historici?

To je mi fuk. A já prostě už zas leccos vím!

Hm, zato já furt ani ťuk.

A co bys chtěl vědět?

Co já vím? Asi všechno!

My se, Matěji, můžem dovědět jenom to, co budem schopný pochopit! A potom navíc nějakou dobu s sebou vláčet a pokoušet se to využít a snad dokonce někam a pro někoho rozvinout.

Montpellier, Beziers, Narbonne, Carcassonne, Limaux, Lavelanet, Montséur! To je náš současnej cíl a důvod trvání toho, co jsi před čáskem nazval permanentní meditací. K níž patří i to, co mi teď bylo dovoleno ti říct. Jako k tomu patří všechno, co jsme doposud spolu i každej zvlášť zažili. A taky ta další dost těžká zkouška! Přestat zatěžovat svoje těla jídlem a nejenom proto, že je to dneska už jenom pomalu, ale nezadržitelně působící jed.

No a můžeš mi ještě říct, k čemu to všechno může bejt dobrý?

Neumím ti říct, k čemu je to dobrý, ale můžu ti říct k čemu je to nutný!

Poslouchám, ani nedutám.

Říká se tomu  z m ě n a !

Copak my zaklepem bačkorama?

Jasně, jednou určitě! Ale tahle změna, nebo vznešeněji transformace se musí konat v průběhu toho posledního z našich životů. A nesouvisí to vůbec s koncem jakejchkoli kalendářů. Jenom teď je právě pro nás všechny velmi příhodná doba k ukončení karmickýho cyklu. To nám naznačujou a vzkazujou všechny dávný civilizace s výstrahou, že jim se to tehdy, kdy byl nejvhodnější čas, se prostě nepovedlo!

 A nejenom oni z dávnejch dob. Ale i současní mudrci, šamani a jevy, který se odehrávají ve vesmíru i na naší planetě, to přímo křičí a řvou… ! Ta Helsingova změna je proti tomuhle piánko, i když spolu velmi úzce souvisej.  Přeci si vzpomínáš, co říkala Teta, když tě v Civitelle dávala do kupy!

Jo, to ani zapomenout nejde! Řekla tehdy, smrt je vlastně moc fajn a dobře promyšlená záležitost.

A já, Matěji, už jenom můžu dodat, že ani s procesem smrti si nikdo nesmí nevhodně hrát. A dokonce s ním jako to  s y s t é m y  běžně dělaj… nehorázně plejtvat! Ta prožitá útrpení a bolest na jedný straně udržujou vesmírnou rovnováhu. Ale na druhý straně ji svou přemírou mohou porušit. A právě v tomhle bodě se teď tahle hloupá a bezduchá civilizace nachází. Protože spojení reptiliána s humanoidem bylo nepovedeným plácnutím někoho nebo něčeho do vody! Taky možná to mohlo bejt i něčím záměrem?

A můžeš mi, Amadeo, sdělit, proč jsi mi tohle neřekla v Podmoklanech nebo v Civitelle?

To je jednoduchý, Matěji, mohla jsem ti to říct teprve, až k tomu s přispěním vyšší síly sama dospěju. A to se stalo právě teď a tady! Proto ta naše společná cesta od Sutivanu až sem do Montséguru.

Jo, Matěji. Protože teď nastává opět po dlouhý době čas, aby se humanoid pokusil alespoň mentálně opustit svýho nevlastního bráchu… reptiliana! Protože tenhle svazek, byl pro obě formy tím, čemu se říká všelijak, třeba zkouška nebo vznešeňejc KARMA… a když pozoruješ ty zelený ještěrky na vyhřátý červený cihlový zdi, tak těžko někdo může říct, že nejsou krásný.

A taky není reptilian jako reptilian, co myslíte, vážení...

16.  kapitola

Montpellier, Beziers, Narbonne, Carcassonne, Limaux, Lavelanet, Montségur. Je to, Matěji, sedm míst na tomhle kusu země, který mě už celý desetiletí, každej rok znovu a znovu přitahujou a lákaj. Na leccos jsme už spolu přišli a vytvořili si i pár konstrukcí, na kterejch můžem někdy příště pro sebe pracovat. Ale stejně za celou tu dobu, co sem jezdím, jsem nepochopila a nepřišla na to základní… proč?

Amadeo, každej máme na něco blok. A ty sis na ten svůj v Sutivanu vybrala přesně toho správnýho - tedy mě - starýho popletu! Nechceš mi snad tvrdit, že to bylo kvůli mý kráse a nedej pánbů inteligenci?

Nepleť mě, Matěji, těma svejma pitominkama. Každý to místo, ať už velký, nebo malý, či malilinký má pro mě neuvěřitelný kouzlo. Je to šňůrka se sedmi různě velkejma a různě zabarvenejma perlama, co se halabala klikatě prodíraj sem tam tímhle mystickým krajem.

 Pitominkama, jo?

Jo, Matěji!

První čtyři se táhnou přímořskou nížinou. Velkej Montpellier, menší Beziers a ještě menší Narbonne a Carcassonne. Potom vzhůru do kopců Limaux, pak drobnější Lavelanet a nejvejš je ten mrňavej tvrdej šutr Montségur. Za ním kousek na jih se už tyčí dominanty Pyrenejí. Je to jako schody do nebe. Nebo schody do čím dál většího nebezpečí, který končí až v tom skoro prokletým Montséguru?

Já teda fakt nevím, deset let sem jezdíš, ty se svejma schopnostma, a ještě furt nevíš kvůli čemu? Před chvílí jsem ti to říkal, slečno MUDr., ty sem jezdíš kvůli  černý díře, kterou máš na mozku a v duši. V Sutivanu jsi mě neoslovila kvůli tomu, že díky svejm schopnostem zahlídlas v mý minulosti-neminulosti nějakýho templáře. Ale hlavně proto, že jsem člověk, kterej koukal na tenhle svět jednou jako mlaďoučkej rocker, dřevorubec, pak čistič kanálů, lepič plakátů a svejch básní. Pošťák, hlídač studní a ten, kdo upravuje potoční vodu na pitnou. Ten, co do svý šedesátky stavěl svý vnímání a ideály na svatý katolický. Chvilinku závodník, pak hospodskej. Hned na to krmič krav a při tom všem furt obecní blázen, písničkář se srandovním popraskaným hrníčkem Ptáka Noha. V devadesátejch letech podnikatel, kterej se všemožně snažil vošulit a přečůrat kde koho, než mu přistříhli křídla a přečůrali ho ti vo moc chytřejší. Pak chvilku pistolník a šofér rychlejch aut, který vozily kde co, než dostal pořádně přes držku. Taky moc špatnej manžel a přímo nevychovatel svejch dětí. A nejspíš sem toho i dost zapomněl. Ale furt snílek a zaznamenávač všeho možnýho v textech a písničkách. Taky grafoman a šašek.

Jo, dobře, grafomane a šašku Matěji! Ale ta krajina někdy naznačuje lidem…

Jaký „ někdy “, krajina furt a pořád říká lidem co a jak! Přímo to na ně křičí! I na na nás, Amadeo!

Jo? Že Pyreneje jsou...

Jak jsi to před chvilkou říkala? Jsou to schody do nebe a můžou znamenat třeba i záchranu. Každý to místo tady je z gruntu i symbolicky jiný. Jakoby to byly od sebe odvrácený světy. Universitní Montpellier versus divoký orlí hnízdo Monségur. A za ním už jenom v tuhle dobu znovu a pořád zasněžený Pyreneje. Tečka! Ta moudrá krajina teď i nám cosi naznačuje, jako naznačovala katarům - jděte na jihozápad!?! Arabové jsou zatím tolerantnější než papež a křižáci. Jeden magor od nich sice vypálil Alexandrijskou knihovnu, ale oni přeci překládaj ve svejch španělskejch školách kde co. Chaldejce, Řeky a mimo moci se ještě píděj po dávný i současný moudrosti. Jenom teď máte šanci, říkala jim tahle krajina. Oni ještě teď nejsou ignoranti a třeba vás pochopěj? Ale pospěšte si! Tu jejich toleranci brzo vymaže touha reptiliana v nás všech po moci.

Ale Kataři v Monséguru dupli na brzdu! Šlajfoval humanoid nebo reptilian? Nejspíš oba a ti, co v okolí přežili, se rozběhli do nevhodnejch a následně pak čím dál jednotnějším, přímo unifikovaným papežským křížem poznamenanejch krajin. Dokonce paradoxně i do Itálie. Podobnou pitomost udělali o třičtvrtě století později templáři. A teď už docela jistě vím, že tehdy a to až do dneška za všechna svinstva, války a neštěstí může uvnitř nás se svářející reptilián s humanoidem. Tedy Já. Tečka!

I přes tohle mi tu, Matěji, pořád něco moc a nesmírně důležitýho chybí. Ty sis toho - když jsme těmi místy projížděli, vnímali je, osahávali, voněli a chutnali - nevšiml? Něco  p a t ř i č n ý h o  mi tu furt chybí? A napadlo mě to až teprv teď s tebou, když si to „něco“ nahlas a před někým modeluju!

Přesně pro tohle jsi mě v Sutivanu oslovila.

Jak to můžeš vědět?

Protože tě už líp znám. Víš, díky tomu výše uvedenýmu seznamu toho, co jsem v životě dělal - kterej jsi ignorovala - všímám si trochu jinak a jinejch věcí, než ostatní.

Já ho neignorovala, jenom mě v tu chvíli rušil.

Dobře!

To slovo p a t ř i č n ý bylo, Amadeo, hloupý. Kdybys použila výraz NEPATŘIČNÝ, tak by ti to bylo jasný hned. Ale toho si všimne jenom blbec jako já!

Možná jo. Copak tím Popleta míní?

Víš já jsem si všimnul, že tu nikde nejsou kříže. Ve velkejch zaklenutejch chrámech, ať už románskejch nebo gotickejch, prvek kříže je pouze v konstrukci, ale skoro naprosto tu chybí, jako výtvarno nebo výzdoba. A lze dokonce říct, že se tu paradoxně nevyskytuje ani jako kultovní předmět. On se totiž do dlouhý řady klenebních systémů naprosto nehodí. Ale toho jsem si všimnul už dávno i u nás, třeba ve sv. Vítu. Na středověký architektuře i jako venkovní výzdoba prostě kříž chybí. A tady v Langudocu je to ještě markantnější. To znamená a dopustím se přímo kacířský myšlenky, že v týhle době ještě křesťanství, jak je nám prezentovaný... neexistovalo! Protože to tehdy ještě byly hašteřící se skupiny nadávající si do kacířů, čarodějů,  lumpů a násilníků!

 A proč tedy ta křižácká výprava, Matěji?

To je jednoduchý. Jedný z těch mocnějších skupin, který velel papež, se moc znelíbili kataři. A jednomu nejdřív sličnýmu, později svatýmu Filipovi se taky až příliš zalíbila šťastná, veselá, bohatá země okcitánská. A už to jelo, gauneři ze severu brousili meče!

Kříže? Hm. Ale já při tom myslela na něco velkýho, či dokonce monumentálního?

No, nezlob, Amadeo, von kříž, ale monumentální záležitost je a naprosto nezávisle na křesťanství. Je to dokonce monument mnoha staletí, dost možná i tisíciletí a rovněž tak nádhernej výtvarnej útvar. Podle některejch taky jeden z prvních navigačních přístrojů. A symbol v mnoha náboženskejch systémech. Je to taky příšernej vražednej nástroj. A v neposlední řadě i znak templářů! Všimla sis pod  Montségurem, že ten párek malejch křížků vytesanejch do kamene toho pidi památníčku na počest víc než dvou stovek upálenejch katarů, byl vlastně trnovej templářskej kříž?!

Jo všimla. Tedy není asi kříž jako kříž, žejo?

 

No vidíš, Amadeo, a jsme u toho. Už ti přestává bejt divná ona nepřítomnost druhejch, třetích, desátejch a dalších ... křížů?
Jo Matěji. Už mi to došlo. Ty výtvarně rozdílný kříže představujou ony skupinky, který tak zarputile bránily svou představu kristovský legendy. Proto svobodomyslní Okcitánci z mnoha různejch důvodů už - t e n   ř í m s k e j   k ř í ž   m o c   n e m u s e l i - a možná dodnes ani ty ostatní.

 On je totiž v naprostým rozporu s jejich šťastným a přirozeným založením. Proto je ho tady jako šafránu a většinou, když se objeví, tak je to stylově pozdější doplněk a působí jako pěst na oko!

Ty si, Matěji, fakt myslíš, že tím nejpůvodnějším křížem je ten, kterej nosili Radomírovi templáři?

Ne, to si nemyslím. Ale je to první z křížů, kterej má co do činění s Radomírovým učením, jež bylo následně překrucováný, ždímaný, až z toho vznikl patvar zvanej křesťanství. Ale Heuréka, Amadeo, přeci jenom nám to možná dochází! Víš co představoval ten původní nejstarší kříž?

Nevím, Matěji.

Použij svoje schopnosti.

Na tohle asi nefunguju. Mám na to černou díru a blok! Taky možná proto, že to někdo blízko mě tuší?

Jasně, popleta, Amadeo. První kříž přeci symbolizuje spojení humanoida s reptilianem! V rámci vesmíru asi nepříliš povedenej pokus. To je přesně to, proč jsme se v Sutivanu potkali. Aniž by kdokoli z nás tušil, kamže nás to dovede. Proto ten šťastnej potměšilej šmejd Alojzijo furt a furt mlčel a plíživě postrkoval, až mě dostrkal, nemrava jeden katolickej,… do tvý postele. Ale teď mi řekni, jakej smysl má tenhle náš závěr?

No, to zatím, Matěji, nevím, ale kdyby tohle tušili v Římě, tak by určitě žádnej blahoslavenej Alojzijo Stepinac neexistoval. A my bychom se s ním tedy nikdy na dvorečku sutivanskýho kostela nepotkali. Ale taky je možný, že k Alojzíjóvi někdo, nebo něco přistrkalo dva přiměřený blbečky-prosťáčky, aby k tomuhle závěru došli, ne? A tyhle dva by to asi neměli jen tak někomu vytroubit. Vlastně ty to nesmíš tento! Ale už jsem rači ticho, člověče!

Amadeo… stařík už to prozatím vymazal, zapomněl, šlus!

A na jak dlouho to vydržíte, pane?

No, než potkám krásnější, mladší a zajímavější ženskou, než jste vy, slečno...

Epilog

Abychom to tedy dopovídali, vážení, musíme bejt ještě chviličku vážní. Vážně!

Kříže se tu fakt objevujou v jednotný modifikovaný podobě až v baroku a hlavně v menších kostelích. A taky si uvědomujeme, že to tak je, nejenom u nás v Languedocu a v Itálii. Ale nemlich to samý… lautr všude. 

Jasně, byly, ale  dva.

Dvě ne?

A co?

No přeci břevna.

Jaký?

Skřížený, humanoid a reptilián.

Dohromady?

Jo, kamaráde.

Moc děkuju, ženská.

Ale proč mi teď zrovna říkáš kamaráde.

No přeci v týhle situaci, by bylo blbý ti říkat, lásko, nebo, miláčku, ne?

Pokud jsou prameny z týhle doby aspoň trochu pravdivý, tak jsem, Amadeo, přesvědčenej, že přesně tohle oslovení a i v jakýkoli jiný situaci, by Okcitánci, Okcitánky i Okcitánčata velmi ocenili! Protože oni lásku a rovnost mezi lidma, a hlavně mezi mužem a ženou, kdy žena má vždycky pořád a lautr navrch, měli ve svým programu.

Nojo, Matěji, ala jakápak tedy rovnost?

Nechytej se, ženská, každýho mýho přeřeknutí! Ať to můžu dořeknout a konečně skončit nějak tenhle dlouhánskej text.

Nedořeknem to, Matěji, rači spolu? Unisono!

Tak jó…

A jelikož Okcitánci neměli v programu lásku k něčemu takovýmu, jako je římský náboženství, tak na ně poslal Inocenc III. zvlčelýho Šimona z Monfortu s původně dobrákem Dominikem. A za nima se rozběhlo hejno obrněnejch, těžkopádnejch, nevzdělanejch a špinavejch podřezávačů ze severu! A bylo to. Ze vzkvétající a nádherný země okcitánský zůstalo spáleniště, pouhá třetina obyvatel, bída a mor!

A co budem, Matěji, řešit teď?

No, abychom pro pána krále zachovali vesmírnou rovnováhu, dáme si znovu třeba tu tehdy nedokončenou inseminačí forbínu, ne?

Jóóóóóóóóóóóóóóóóó

A úplně celou?

Jóóóoóóóóóóóóóóóóó

Vážení … a to je konec prvního dílu.

Přihodilo se 5. 8. 2012 … 23:18 (je-li to vůbec důležitý?)

Napsal Matěj

P.S. Matěji, děkujeme moc za povídky, Váš čas i otevřenost. Doufám, že se objevíte zde v klubu dříve, než v avizovaném květnu 2013. Možná s Amadeou budete šmejdit po světě do toho května, aby jste nám mohl naservírovat nové poznatky. Ale buďte na ni hodný! Díky moc.