Templáři IV / 4

4.     kapitola

Ale vážení … já netušil, že tahle země je tak jiná! Že všechno, co v Podmoklanech nebo v Civitelle funguje, tak tady teda ne. Navigace? Telefon? Já? Nic tu nefunguje! Huánuco, Cuzco, Titicaca… všechno je v prdeli. Jediný, co tady funguje, je kompas. Ale já zas nevím, kvůli těm blbejm horám, odkud jsem vlastně vyjel. Jediný, co vím,  je sever. Aspoň nemusím po stromech hledat mechy. Ale tady v těch horách stejně skoro žádný nejsou a bůh ví, jak to tady u rovníku s tím mechem vůbec je? Není tady dokonce severem jih? Kde jen může bejt ten pitomej Adámkův plácek?

Je tu sice nějaká mapa, ale já pitomec si zas zapomněl vzít brejle. Ta sobecká Amadea nemyslí vůbec na nic! Dyť já ani nevím, kolik jsem teď ujel kilometrů! No pár, tak dvacet, třicet? Samá zatáčka, nahoru dolů, furt šotolina. Kdybych já pitomec aspoň nezávodil a rači koukal kolem sebe. Tahle čtyřkolka sice vyjede kamkoli, ale vážení, musí ji někdo řídit! A řídit to neznamená jenom točit volantem, brzdit a řadit!

Pár odboček jsem minul, ale copak já teď rozeznám, odbočku od trasy? Kdyby ta štreka byla aspoň asfaltkou a odbočky prach, tak bych to možná ještě zvládnul. Ale všechny ty cesty vypadaly úplně stejně - úzká, hrbolatá šotolina! A teď nakonec mám pocit, že jedu furt dolů, sice po něčem širším, ale v nějakech skoro pravidelnejch kruzích! Fuj tajbl, to bude zas vostuda! Stařík v Land Roveru se zatoulal i s celým arsenálem pomocnejch krámů. Možná, že tu bude po ruce i flinta, abych se mohl se „ctí“ zastřelit! Jenomže, vážení, jak se znám, tak bych to dokázal tak nanejvejš jenom nechtíc!

No jo, ale co tomu řeknou šamani? Už teď se určitě chechtaj, možná i s Amadeou. Cestovatel, dobrodruh, pan „Někdo“ na vejletě v Peru. Ten si teda užívá! Kdyby tady bylo možný aspoň někde zaparkovat. Nemůžu přeci zůstat stát na týhle úzký cestě. Co kdyby se z kopce v noci valil nějakej magor, jako jsem já?

A vidíte, už je to tady, někdo se na mě z vrchu hrne…

Vylezu, zamávám, řeknu ahoj a budu doufat, že nedostanu přes hubu. Ale je tu šance, že když se se mnou budou „třeba“ bavit a trochu to tady znaj, tak snad  pochopěj, že když řeknu hodně pomalinku a zřetelně mister  A d á m e k , tak mi třeba poraděj?

Neporaděj, někde hodně vysoko nahoře odbočili. Nevadí, on se tady asi stejně tak nejmenuje. Ale tu odbočku bych ráno mohl najít, nemůže to bejt přeci daleko. A třeba tam je taky nějakej ten fuj-tajbl plácek. Ne?

 Vlezl jsem tedy zpátky do auta, nastartoval a pomalinku sjížděl dolů. Po pár stech metrech kolotoče byly napravo od cesty nějaký hromady kamenů a docela velkej prostor na zaparkování. Postavil jsem auto tak, abych co nejmíň překážel, sklopil sedadla a celej zmatenej okamžitě, jako to dělaj v sebeobraně nešťastný malý děti ... usnul.

Vážení, ráno mě probudil takovej rambajz, že mě prolítla hlavou myšlenka na můj blízkej konec pod nějakou pitomou kamenou lavinou, která se mi sype z hory na hlavu. Vzpomněl jsem si totiž na ty hromady šutrů, u kterejch jsem v noci zaparkoval. Vyskočil jsem z auta, chtěje prchat, ale to, co jsem uviděl, mě sice nezabilo, ale ani příliš neuklidnilo. Byl jsem totiž v lomu, vážení, a dokonce už ani nespočítám v kolikátým patře. Já idiot jsem se totiž neřítil serpentinama, ale v kruhu dolů rovnou snad k Dantovi!

A tady, jak jsem pak zjistil, jsou lomy na kde co, hluboký třeba…  kilometr, fuj! Umíte si to vůbec představit? A do něj mě zavedla nějaká pitomá, boční, příjezdová cesta, sloužící čert ví k čemu. 

 

To už ale ke mně přicházel starší pán, kterej vypadal, že se asi bude ptát! Prohlídl si pečlivě nejdřív auto - to ho asi docela uspokojilo - a pak se vydal s „neurčitým“ pohledem ke mně. Vyrazil jsem ze sebe  I am sorry, I am stranger, I am Czech. I am friend mister Adámek.  But I do not now wher I am… hm a to… to… to? Koukal na mě, jako by tomu nemohl uvěřit, a za chvíli se začal chechtat jako blázen.

V Peru, vole! A plácal se do stehen s pokřikem, to snad není možný, takovýho šílence jsme tady fakt ještě neměli! Ty seš kámoš starýho Adámka z hory?

Jo.

Máš štěstí, člověče, já totiž taky! Ale co prosím tě děláš tady v lomu a s takovým fárem? My nejdřív mysleli, že seš nějaká inšpekce. Potom, že někdo ukradl auto Indiánovi, Adámkovýmu i mýmu kámošovi. No jo, ale co by to bylo za vola, aby s kradeným Land Roverem přistál zrovna tady, kde to auto všichni znaj?

No, jak bych to řekl, pane … v noci jsem zabloudil, pak zaparkoval tady u těch hromad kamení a dal si šlofíka s tím, že ráno uvidím.

No, tos udělal dobře! Kdybys sjel až dolů, tak ses nejspíš utopil, víš?

Utopil?

Jo, člověče utopil! Zastavit, to ti musel poradit tvůj svatej! Jak se vlastně jmenuješ?

Matěj.

Hm, Matěj, takovýho svatýho tady nemáme. A cestuješ k Adámkovi, nebo od něj?

Teď od Adámka a za tejden se mám vrátit.

Von tě léčí?

Ne mě, ale moji přítelkyni.

No to je celej von, „starej kozel“! Nemáš o ni strach?

Nemám, je tam s ní teta Amadea.

A - m  a - d  e - a  ?!?  Jóó? To je tvoje teta, Matěji?

Ne, je to teta mojí přítelkyně.

Hm, tak to teda fakt nemusíš mít žádnej strach. A m a d e a ? Hm?

Vy ji znáte, pane?

Kdo by tady mohl na divokou Amadeu zapomenout.

Říkáte divokou Amadeu?

Jo, Matěji. Divokou Amadeu! A nevykej mi, já jsem Josef.

Moc ti děkuju, Josefe.

Není zač, Matěji.

Jo, ani netušíš, zač ti děkuju. A ty jsi tetu Amadeu znal dobře?

Myslíš tu vysokou, štíhlou, černovlasou Taliánku s temnejma, bezednejma vočima?

Jo, přesně tu, Josefe! Jenom s tím rozdílem, že teď má vlasy úplně a dočista bílý!

No jo, je to už nějakej čásek… Ale doufám, že po mě nechceš zprávu o jejím pobytu tady v Peru. To by totiž vydalo na celej dlouhánskej a dost divokej román.

No to bych chtěl, já jsem totiž něco jako „to“, spisovatel.

Ty seš spisovatel?

Trochu si to o sobě začínám myslet.

Myslet? Hm. To se teda musím na tebe přeptat Adámka a promluvit taky s Amadeou. Aby mě pak třeba neshodila ze skály. Ty, Matěji, nevíš, čeho je ta ženská schopná!

Po posledních událostech, Josefe, který jsem s tetou zažil, už tuším!

Dobře, Matěji. Ty se vrátíš za tejden?

No, jestli zas někde nezabloudím, tak dokonce musím!

Ty jsi zabloudil už tady? Vždyť seš jen pár kilometrů od Adámkovy boudy!

Jo? Ale budeš-li s ním mluvit, Josefe, nemusíš mu to říkat.

Já mu to říkat nebudu, ale von je Adámek moc divnej pavouk, kterej všechno, co chce, tak ví. A kam teď míříš, Matěji?

 Měl jsem takovej plán, ale myslím, že nemám na to ho realizovat. Je to tady pro nás středoevropany docela složitý. Lautr nic mi v autě, mimo motoru, brždění, řízení a řazení nefunguje. Navigace je v prdeli, telefon je tam taky a vůbec se tu nedokážu podle ničeho orientovat. Neumím ani slovo španělsky a hodně blbě ty tři věty, cos slyšel anglicky. Přes ty obrovský hory není lautr nic vidět z toho, kam bych já třeba rád.

No jo, proto mě ta vykutálená trojka vyslala s úplně klidným svědomím na výlet! Oni věděli, že dojedu nanejveš někam sem. Tady zabloudím a s mejma cestovatelskejma schopnostma se dokážu na ten Adámkův kopec do tejdna „možná“ vrátit. Ale oni nejspíš tušili, že potkám nějakýho Josefa. Hm, nebo mi ho rovnou postavili do cesty tak, abych ho třeba nepřehlíd! Nebo dokonce nepřejel!

A kam bys rád, Matěji?,

Huánuco, Cuzco, Nazca, Titicaca…

Víš co, já to promyslím. Mám teď pár dnů volna a docela by se mi hodilo na tejden vypadnout. Hele, teď tě odtud vyvedu, jak my tady říkáme „do nebe“! To je v naší hantýrce tady to, co je nad posledním kruhem pekla, tedy lomu! A pak na hlavní silnici, která vede pár kiláků odtud. Tam na opačný straně je už to, čemu vy říkáte civilizace. Sem tam asfaltka, benzínky, hotely, města a tak. Tam už ty telefony, navigace a všechny ty civilizační sračky kupodivu fungujou. Ale víš, my, co jsme sem přišli už před dávným časem, jsme z tý tvý civilizace vědomě utekli. Nebyla pro nás a hlavně, my nebyli pro ni. Adámek, já, teta, jak jí říkáš, a spousta jinejch. Některý se tam po čase zkusili vrátit, ale šupem byli zpátky. Nevím, proč se tehdy ona taky nevrátila…? A teď stejně nevím, hochu, jestli se vám ji podáří přimět k návratu do Itálie. Myslím, že ona se sem vrátila domů. Ale my všichni tady teď začínáme cejtit, že brzo budem muset jinam, Matěji. Protože to svinstvo, před kterým jsme utekli sem, je najednou i tady!!! Ale kam jinam? A to bude pro divokou Amadeu nejspíš velká bolest!

Jestli chceš, Matěji, stav se tady dneska navečer a já se ti možná pokusím ukázat ještě to skutečný Peru. A tím není Huánuco, Cuzco, Nazca, Titicaca a Macha Picca a tak...